MOTTO: „Teď když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci a potápět se jako ryby, zbývá už jen jediné – naučit se žít na zemi jako lidé.“ George Bernard Shaw

Ubytování

Nabízíme Vám ubytování v bývalé zemědělské usedlosti v jižních Čechách 10 km od Bechyně na okraji známé turistické oblasti zvané Toulava (www.toulava.cz).

V nově vybudovaném podkroví se nachází jeden dvoulůžkový, jeden třílůžkový a jeden čtyřlůžkový pokoj, společná koupelna se sprchovým koutem a samostatné WC. K dispozici je terasa a obývací místnost s kuchyňským koutem pro přípravu jednoduchých jídel. Připojení k wifi je samozřejmostí. Každý pokoj je vybaven vlastní ledničkou.

Klienti mohou relaxovat v naší masérně nebo ve venkovních částech objektu.

Ubytovací kapacita je celkem 10 lůžek.
Cena: 500-600 kč/noc/osoba

Nemějice – zajímavosti

Nemějice: Tajemný vrch Burkovák


Burkovák (504 m n. m.) je zalesněná hora u obce Nemějice na bechyňsku v okrese Písek v Jižních Čechách. Nazývá se též Tábor, podle biblické hory Tábor v Izraeli, kde došlo k proměně Ježíše Krista v symbol Syna Božího. V dobách husitů se na vrchu Burkovák shromažďovali lidé k bohoslužbám.

Důvodem těchto poutí na hory byly zásahy panovníka a vrchností omezujících husitské bohoslužby a také představa brzkého zániku pozemského světa a přesvědčení o spasení věrných křesťanů právě „na horách".

Posvátný strom, ověšený stovkami magických závěsků z hlíny, měl podle romantických představ stát před víc než pětadvaceti stoletími v halštatské svatyni na vrchu Burkováku. Tato domněnka by měla být podložena archeologickým výzkumem, který proběhl koncem 20. let a vynesl na světlo 1440 hliněných artefaktů, jejich úlomků a k tomu několik tisíc střepů z nádob. Další plastiky byly vykopány těsně po druhé světové válce. Šlo o sošky zvířátek, ozubená kolečka, různé hliněné cívky, válečky, kuličky, kroužky, disky, keramické tyčinky, hranoly, destičky nebo trychtýře, vesměs opatřené otvorem k zavěšení. Všechny se nacházely asi na dvaceti metrech čtverečních, což odpovídá dosahu koruny stromu. Uctívání stromů bylo vlastní všem indoevropským (árijským) národům.

Ze stejné doby pocházely i okolní pohřební mohyly. V roce 1905 bylo v jedné ze zdejších mohyl nalezeno tzv. sluneční kolo. Tento symbol je v dnešní době známý jako tzv. keltský kříž. Budeme-li tento symbol vnímat jako znak slunce, potom se zřejmě jedná o složeninu kruhu a rovnoramenného kříže. Kruh může symbolizovat nekonečnost vesmíru nebo neustále se opakující roční cyklus. Čtyři ramena rovnoramenného kříže potom představují čtyři sluneční slavnosti v roce: Zimní slunovrat – 21. prosinec (dnes v podstatě Vánoce), jarní rovnodennost – 21. březen, letní slunovrat – 21. červen a podzimní rovnodennost – 21. září.

nález z mohyl; podle J. L. Píče 1904 – 05a


Poválečné výzkumy odkryly na Burkováku i jamky po kůlech. Patrně tu kdysi stávala dřevěná konstrukce, která hrála významnou roli při obřadech, k nimž tu nepochybně docházelo. Mohla to být sakrální stavba nebo jen řada jednotlivých kůlů, určených k zavěšování magických předmětů.

Pro dobu halštatskou je charakteristický postupný nástup nového perspektivního kovu – železa. To bylo ideální pro výrobu nástrojů i zbraní a mnohým řemeslníkům, kteří s tímto novým kovem dokázali pracovat nebo s ním obchodovali, přineslo uznání a respekt.

Nevíme, jaký národ Čechy v době halštatské obýval. První obyvatelé, jejichž jméno známe, jsou až Keltové, kteří do Čech přicházejí na konci doby halštatské okolo roku 400 př. n. l. Podle dosavadních poznatků ale vše nasvědčuje tomu, že s nimi jejich předchůdci byli poměrně blízce spřízněni a zcela určitě mluvili indoevropským jazykem.

Náboženství Keltů

Neexistují písemné prameny o keltském náboženství kontinentální Evropy. Důvodem jejich absence je rituální zákaz psaní, který se týkal hlavně druidů, kteří písemné zaznamenávání svého učení považovali za bezbožnost a hřích. V běžném životě však Keltové písmo používali, a to písmo řecké.

Keltský pantheon.

Nejvyšší původní keltské božstvo tvoří triádu - Taranis, Teutates, Esus. Tato jména se zachovala na galsko-římských nápisech. Všem těmto třem bohům byli přinášeny lidské oběti, proto by snad bylo možné všechny ztotožnit s Ceasarovým Martem či Merkurem. Taranis byl nejvyšším pánem nebes, vládce vesmíru, pán roku, pán bitev a jeho hlavním atributem bylo kolo, které je důležitým symbolem Keltů. Teutates, jehož jméno je překládáno jako „otec kmene“, byl důležitým bohem kmene, otcovským vůdcem ve válce i v míru, a bohem války. Atributem Teutatese byly beraní rohy. Charakterizovat boha Esuse je velmi složité, vlastně se o něm neví nic určitého. Esus je znázorněn, jak se chystá porazit strom či jak osekává větve stromu. Jedná se zde patrně o strom posvátný. Pravděpodobně vládl světu zemřelých, podsvětí, byl bohem bohatství. S Esusem často splývá další keltský bůh, Cernunnos, bůh života, plodnosti, růstu a pohybu, pán zvířat, jehož nejznámější zpodobnění se nachází na kotli z Gundestrupu v Jutsku, kde sedí v „Buddhově poloze“, s rozvětveným parožím a torquesem (nákrčník, vyrobený nejčastěji ze zlata a bronzu, byl náboženským a sociálním symbolem, který nosili bohové, bohyně, knížata a kněžny, hrdinové a válečníci) kolem krku. V pravé ruce svírá druhý torques a v levé drží hada s růžky, jež je jedním z jeho atributů. Cernunnos je zde ve společnosti jelena a dalších zvířat. Keltským bohem slunce, vody a léčitelství, jenž měl společné některé atributy s Apollónem, je Belenus. Epona je původní keltskou bohyní a je chápána jako mateřská bohyně plodnosti, která ochraňuje, léčí a dává obživu. Epona bývá znázorňována, jak sedí na koni či obklopena koňmi. Často se také objevuje v podobě klisny. U Keltů se těšily velké oblibě také mateřské bohyně, představitelky ženského principu, které často vystupovaly ve trojicích.

Z našeho území nemáme žádné zprávy, které by mohly napovědět více o náboženských představách našich Keltů. Lze však předpokládat, že si náboženství keltských kmenů bylo velmi podobné, pouze s regionálními odlišnostmi a výjimečnostmi.

Posvátná místa.

Součástí keltské numinosity bylo přesvědčení, že ve všech věcech je přítomen duch. Keltští bohové byli spatřováni všude v přírodě, celá příroda byla posvátná – každý strom, pramen, jezero, hora. Proto všechna tato místa mohla být zvolena za místo kultu. Kultovní místa, která byla součástí přírody nazývali Keltové nemeton („nemed“ = svatý). Taková místa se nacházela v hájích, na vrcholech hor, u pramenů, močálů a jezer. Strom sám byl pro Kelty posvátný, proto byla spousta kultovních míst situována v lesích a hájích. Strom představoval jakousi osu, kolem níž se soustřeďoval kosmický řád. Stejně tak posvátný byl i pramen, jenž byl místem styku s Jiným světem, s podsvětím. Pramen byl zdrojem regenerace a uzdravení, životní síly. U pramenů často nalézáme velké množství votivních předmětů (forma oběti, při níž se věřící zříká něčeho cenného), které svědčí o důležitosti kultu.

Druidové.

Druidové byli keltskou kněžskou vrstvou, hierarchicky uspořádanou aristokratickou společností, která měla nejen náboženský význam, ale také velký vliv na společenský a politický život celé keltské společnosti. Rozhodovali také ve věcech práva a dokonce i o věcech hospodářských a obchodních. Druidové byli vzdělanou vrstvou, jenž nebyla zatížena vojenskou službou ani daněmi. Jako představitelé duchovní sféry obstarávali službu bohům, přinášeli jim oběti, pořádali obřady, vykládali náboženské otázky a starali se o výuku válečnické aristokracie. Často se také stávali rádci vládců, jejichž učiteli bývali. Druidové byla celokeltská instituce, působili jak na britských ostrovech, tak i v Galii a předpokládá se, že dokonce i ve střední Evropě.

Víra v nesmrtelnost duše.

Druidské učení trvalo dvacet let a bylo předáváno pouze ústně. Velký význam byl přikládán paměti. Učení druidů bylo tajné, esoterické a měli k němu přístup pouze příslušníci vrstvy druidů. Základem nauky druidů byla víra v nesmrtelnost duše a posmrtný život. Duše tedy neumírá, ale po smrti těla vstupuje do těla dalšího. Zajímavé je, že Ceasar tuto víru považoval za psychologický nástroj, díky němuž ztráceli bojovníci Keltů strach ze smrti a vyznačovali se neuvěřitelnou odvahou.

Všichni druidové se každý rok pravidelně scházeli na výročních sněmech, kde se patrně probíraly otázky jednoty keltského náboženství, což bylo velmi důležité pro její udržení, vzhledem k rozmanitosti jmen bohů a představ u keltských kmenů.

Kult hlavy.

Kult hlavy u Keltů má s jistotou svůj základ již z doby kamenné. Hlava představovala cosi tajuplného a byla sídlem nesmrtelné duše. Hlava byla poskytovatelem životní síly, kterou si uchovávala i poté, co byla oddělena od těla. Proto byly hlavy usekávány přemoženým hrdinům, aby chránily a dodávaly sílu svým přemožitelům. Čím více hlav člověk ukořistil, tím více měl síly a byl statečnější.

Literatura:
Botheroyd, P., Botheroyd, S.: Lexikon keltské mytologie, Ivo Železný, Vimperk 1998
Culianu, I.P., Eliade, M.: Slovník náboženství, Český spisovatel, Praha 1993, str. 141-144
Drda, P., Rybová, A.: Keltové a Čechy, Academia, Praha 1998
Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení II., OIKOYMENH, Praha 1996, str. 128-142
Filip, J.: Keltská civilizace a její dědictví, Academia, Praha 1996
Greenová, M.J.: Keltské mýty, NLN, Praha 1998
Waldhauser, J.: Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri, Praha 2001, str. 92-103